Trochu jiný pohled na Putinovo Rusko. Více čtěte v knize doktorky Salminen

Parlamentny listy.cz - ROZHOVOR Rusko není Mordor neboli „východní říše zmaru“, tak jak ji v Pánovi prstenů stvořil spisovatel Tolkien, a měli bychom se na ně dívat bez averze a střízlivě. Jasně to vyplývá z knihy „PUTIN – nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi“, která vyšla počátkem listopadu. A její autorka, historička a politoložka Veronika Sušová-Salminen, žijící ve Finsku, odpovídá nyní na otázky spjaté jak s osobou Vladimira Putina, tak s nedávnou minulostí a současností největšího státu světa.

Proč jste se vlastně rozhodla napsat tuto knihu? Abyste doložila čtenářům, že Rusko opravdu není žádný Mordor?

Tak samozřejmě, že Rusko není Mordor. To je jen určitá metafora čistého zla, která se občas používá v médiích a která se vrací do časů studené války. Tehdy označil americký prezident Reagan sovětské impérium za Říši zla, což se mu pak vcelku rozšafně pokoušel vyvracet moskevský lídr Gorbačov. Já ale chtěla Rusko a jeho politiku ukázat jako mnohem složitější záležitost, než je problém vztahu mezi zlem a dobrem. Rusko je totiž zvláštní. Od všeho má kousek – ať už v kladném, anebo záporném smyslu – a je to svérázná země s vlastními dějinami, s vlastní identitou a spoustou problémů. Podle některých názorů patří dnes do Evropy, podle jiných má svoji svébytnou civilizaci.

Poznala jste dobře Rusko i na vlastní oči?

Byla jsem tam poprvé v roce 2000 a pak tuším zhruba desetkrát. Poznala jsem tam lidi, kteří mi umožnili, abych se na věci podívala z ruské perspektivy, a ne očima cizince, který nakonec vždycky spíš zůstane odkázaný na média a literaturu.

Od roku 2000 do dneška... To se vlastně kryje s dobou, kdy je v Moskvě u moci Vladimir Putin. Vy dneska pracujete jako politický analytik, takže jak byste v několika větách vystihla jeho roli prezidenta?

Vladimir Putin je politický pragmatik. Pracuje s možnostmi, které má, a výborně taktizuje. Ovšem na druhou stranu je představitel země, která má velké ambice, takže musí být ambiciózní taky, jinak by neobstál. Ambice, pragmatismus a možnosti se ale někdy v jeho případě dostávají do konfliktu. Pak bych ho taky charakterizovala jako centristu – tedy politika, který se ukotvil ve středu mocenského spektra, kde vyvažuje tlaky a zájmy ruských elit, hospodářských, politických i silových, a současně se snaží reagovat na vývoj a různé nálady ve společnosti. Putin je vlastně takový velmi dobrý politický „akrobat“.

navrh_Putin:Sestava 1

Dělá to jako prezident už šestnáctý rok; tedy s přestávkou, kdy kandidovat na nejvyšší post potřetí za sebou podle ústavy nemohl, stáhl se tudíž na místo premiéra a hlavou státu byl v letech 2008-2012 Medveděv. Šestnáct roků na špici je ovšem nesmírně dlouhá doba. Znamená to, že Putin je v ruských poměrech svým způsobem výjimečný?

Je nejdřív dobré si zopakovat, jak se vlastně Vladimir Putin dostal k moci. Silný oligarchický klan kolem prezidenta Jelcina, neboli jeho Rodina s velkým „R“, si Putina vybral jako člověka vhodného k tomu, aby se stal ruským lídrem po nemocném a de facto už dosluhujícím Jelcinovi. Sotva tehdy mohl někdo odhadnout, zda Putin, zprvu jen takový šedivý úředník, dokáže někam posunout Rusko, nebo bude jen nějak spravovat zájmy ruské elity.

Ukázalo se ale, že má do značné míry výjimečné státnické schopnosti, s nimiž si umí v politice, a zejména v té příznačně ruské neformální parapolitice – „politice za veřejným obrazem politiky“ – vydobýt postavení arbitra a začít s léčením rozvráceného státu. Starý Gorbačov, dříve i častý Putinův kritik, shrnul jeho tehdejší roli slovy: „Panoval chaos. Ekonomika byla v troskách, celé regiony chtěly odejít. Putin ten proces zastavil. Dokonce kdyby Putin nic víc neudělal, toto by mu bylo přičteno k dobru.“ A to, že je Putin u moci tak dlouho, odpovídá ale taky dost specifické situaci po rozpadu SSSR a domácím tradicím.

Loni se ale svět děsil toho, že Rusko pod vedením téhož Putina vyrazí přes Ukrajinu do války s Evropou. A probíralo se, jakou mají evropské státy šanci proti vojenské mašinerii, která má dnes, stejně jako kdysi, za svůj symbol rudý prapor.

Já jsem se celou tu dobu snažila vysvětlovat, jak se věci doopravdy mají, tedy aspoň podle mého názoru. Nechci zastírat, že na Ukrajině byla ruská politika bezohledná. Byla hnána konkrétními ruskými zájmy, putinským pragmatismem a možnostmi, které Rusko má. Ale nikdy tam myslím nebyla snaha expandovat do Pobaltí, nebo dokonce zahájit válku proti Evropě. Já prostě nerozumím tomu, co by Rusko takovými kroky mohlo získat. Navíc jsou dnes ve hře vojenské technologie schopné zničit obrovská území. Celé státy a civilizace. A i kdyby Rusové nějakým zázrakem vojensky uspěli, tak si neumím představit, jak by potom násilím udržovali své panství v dobytých zemích. Na to nejsou připraveni. Takže šlo spíš o to, abychom Putinovo Rusko vnímali jako hrozbu a aby bezpečnostní analytici konstruovali obraz nepřítele.

Mluvila jste nyní jak o Rusku, tak o Ukrajině. Můžete tyto dva znepřátelené státy srovnat?

Rusko má na rozdíl od Ukrajiny mnohem delší státoprávní tradici. Je to země, která má poměrně jasně danou národní a velmocenskou identitu. Rusko si za tři staletí zvyklo na to, že patří do nejvyšší světové ligy. Ukrajina má sice tak jako každá země svoje bohaté dějiny, je ale poskládaná z několika někdejších státních útvarů nebo jejich cípů a jednotný, pevný pilíř své státní tradice nemá. Touží po tom, aby se její prostor homogenizoval a aby ho obýval jednotný ukrajinský národ, a nechce vidět, že realita je jiná.

A pokud jde o politickou kulturu, jsou si obě ty země v lecčems podobné a motají se, tvrdě řečeno, v kruhu svého vlastního postsovětského vývoje. Problémy jsou na obou stranách často tytéž, avšak Putin je dovedl alespoň částečně a někdy i úspěšně vyřešit. Ukrajina je příklad radikální oligarchizace společnosti a celého státu. V Rusku sice Putin oligarchy zlikvidovat nemohl, protože k tomu neměl dost síly, dokázal ale stvořit pravidla hry a zajistit částečnou redistribuci jejich zisků do společnosti.

Originál rozhovoru ZDE

Zatím žádný komentář.

Napsat komentář