„Jak jsme se stali kolonií“ (Ilona Švihlíková) aneb poznámky k České banánové republice

Autor: Jíří Beránek, originál článku: altperss.cz

.

„Zatímco v Polsku byly uchovány některé živnostenské aktivity, v Československu se postupovalo „mýtící“, dogmatickou taktikou. Jeden z důvodů lze možná hledat v tom, že komunistická strana, která u nás měla silnou tradici, získala ve volbách 1946 dominantní postavení.“ (s. 19)


Mám nicméně za to, že program, se kterým KSČ vyhrála volby v r. 1946, se úplně nekryl s programem ortodoxní sovětizace, který se nakonec do značné míry realizoval, protože mj. i dle výroků nejvyšších představitelů KSČ včetně Gottwalda se počítalo s československou cestou k socialismu, která měla také zahrnovat podporu živnostníků. Karel Kaplan a Pavel Kosatík v knizeGottwaldovi muži dokonce zmiňují i výroky samotného Stalina o možné specifické cestě k socialismu. Domnívám se tudíž, že popisovaný vývoj nelze připsat pouze politice KSČ bez kontextu zařazení ČSR do sovětské sféry vlivu a vzájemného soupeření supervelmocí.

Autoři také zmiňují reorganizaci hospodářství po válce pod vedením KSČ, kdy dosavadní převážně soukromé podnikání mělo být nahrazeno tzv. třísektorovou ekonomikou, v níž by vedle soukromníků podnikal stát a různé typy malovýrobců, včetně družstevních. Rovněž tak kolektivizace a socializace vesnice se odsouvala do budoucna, zatímco pozemková reforma se uskutečňovala ve třech etapách (konfiskace půdy Němců, kolaborantů a zrádců; rozdělení velkostatků; vyvlastnění půdy nad 50 ha), takže strana v této době nepřišla o podporu velké části soukromých zemědělců.

.

JB-Švihlíková-obalka-Šv

.

Nejsem historik, ale z přečteného vyvozuji, že určitou pragmatičtější orientaci alespoň v hospodářské politice (i ve vztahu k Západu) lze vysledovat u části významných představitelů KSČ 40. a 50. let, z nichž někteří ovšem skončili neslavně v politických procesech; vyvozuju to mj. z pamětí Hedy Kovályové Na vlastní kůži – což byla manželka v r. 1952 popraveného Rudolfa Margoliuse (můj otec jí znal osobně, protože s ní nějakou dobu spolupracoval v nakladatelství ČSAV). Jako doklad toho, jak tehdy část lidí mohla uvažovat, mohou být její paměti zajímavé – ovšem s vědomím toho, že je to vlastně zároveň její zpětná sebereflexe. Vybírám např. tyto pasáže:

Často jsem si myslela, že hodně našich lidí se obrátilo ke komunismu ani ne tak z odporu k tehdejšímu společenskému zřízení, jako spíš ze zoufalství nad lidskou povahou, která se pochopitelně po válce projevila v nejhorším světle. A protože člověku je těžko lámat hůl nad člověkem, radši zatracuje uspořádání světa.

Naše průprava pro revoluci začala už v koncentrácích. Snad nejvíc na nás zapůsobil příklad komunistů, kteří se tam mnohdy chovali jako bytosti nějakého vyššího řádu. Jejich idealismus a nejspíš i stranický výcvik jim dodávaly sílu a rozvahu, o jakých se nám ostatním ani nezdálo. Byli jako vzorně vycvičení vojáci mezi houfem bezradných dětí.

Něco se v našem pojetí svobody změnilo. Pro mnohé lidi svoboda přestala být něčím přirozeným a samozřejmým, ale stala se spíš hodnotou, kterou si člověk musí vydobýt, zasloužit, která se uděluje jako řád. Většinou se uvažovalo takhle: Jestli je pro vybudování nové lepší společnosti nezbytné vzdát se na čas svobody, čili podřídit dobrovolně svůj prospěch něčemu, več pevně věřím, je to oběť, kterou jsem schopen přinést. Byl v tom jistě i silný komplex viny…proč jsem zůstal naživu zrovna já a ne můj otec, bratr, kamarád? A v tom byl právě kámen úrazu – že za systém, ve kterém by se „tohle nemohlo opakovat“, se pokládal komunismus.

.

JB, Margoliová na_vlastni_kuziJe v tom taky vysvětlení, proč se tolik komunistů nikdy nedokázalo zříci svého přesvědčení. Pro mnohé z nich bylo výrazem jakéhosi osobního vykoupení, překonání vlastní malosti, nejnesobečtějšího podřízení svých zájmů prospěchu společnosti.Vzdát se takového ideálu by znamenalo popřít smysl celého svého života. A kdo dovede s poměrně lehkým srdcem sám přinášet oběti, dokáže je s ještě lehčím svědomím vyžadovat od druhých. Když režim nedovede fungovat bez obětí, je to špatný režim.

Na dvě věci se při posuzování tehdejší situace nesmí zapomínat. Zaprvé skutečně nikdo, až snad na sovětské agenty, tehdy nepochyboval, že si to u nás budeme dělat po svém, docela jinak než v Rusku. Druhá důležitá věc bylo to, co s námi ta partaj, ta příslušnost k tomu náboženskému řádu dělala. Chtělo to především, aby člověk neustále zkoumal sám sebe, své myšlenky, přání, sklony a pokaždé, když v sobě objevil nějaký rozpor mezi tím, co řád hlásal, a mezi svým osobním názorem, přičetl jej navrub své vlastní nedokonalosti, svému buržoaznímu původu, zastaralému myšlení, intelektuálské dekadenci, pochybenému vzdělání. Je v nás spousta, především slabostí. Proč jsme se neubránili Hitlerovi? Protože jsme slabí, zdegenerovaní, zhýčkaní. Chceme-li něčeho dosáhnout, musíme se změnit. Komunismus je věčný, odvěký ideál lidstva – nesmíme pochybovat o ideálu, ale jedině o sobě.

.

Čím víc o tom dnes přemýšlím, tím jasnější mi připadá, že důvody pro to, abychom my, oběti jedné diktatury, přijali tak ochotně diktaturu novou, byly především psychologické a citové. Válka u nás postihla těžce většinu lidí, ale pro mou generaci byla prostě traumatem. Naprosté vyvrácení všeho, co jsme si o životě, lidech, dějinách i sami o sobě mysleli, naučili se ve školách, od rodičů nebo z knih. Masarykovská demokracie nám vštípila přesvědčení, že některé věci se už prostě nemohou stát. A najednou se děly a v horší formě, než jakou jsme si vůbec dovedli představit.

Dnes se nám všem lehko soudí a odsuzuje. Ale já vím jistě a nade vši pochybnost, že úmysly Rudolfovy a lidí jemu podobných byly čisté a dobré. Chyby, kterých se dopustili, byly chyby v úsudcích, snad i vady inteligence, ale rozhodně ne charakteru. Bohužel, svět soudí podle výsledků – úmysly nehrají roli.  A někdy zlé úmysly mají ty nejlepší výsledky a dobré se zvrhnou v pravý opak. Všechno záleží ne celkovém rámci, ve kterém člověk působí. Je-li ten dobrý, i ty nejhorší činy se z odstupu dějin mohou jevit jako odpustitelné chyby a přehmaty…

Že já jsem tomu nepodlehla, nebylo rozhodně tím, že bych byla lepší nebo chytřejší, ale tím, že jsem skrznaskrz ženská, čili bytost mnohem bližší skutečnosti, prostému životu, že mě víc zajímá to, co se děje kolem mne, v přítomnosti, mezi lidmi, které mám ráda, nežli v mlhavých sférách ideologie. Rudolf mohl na základě statistik (ovšem zfalšovaných) usoudit, že lidi žijí lépe a radostněji, ale já jsem viděla zblízka a na vlastní oči, že tomu tak není.

„Zmiňme stručně pokusy o tzv. třetí cestu, která se aplikovala ve Velké Británii (Tony Blair) či v Německu (Gerhard Schröder). Tato modernizace sociální demokracie ji k nerozeznání připodobnila k pravicovým stranám vyznávajícím neoliberalismus. Úpadek sociálnědemokratických stran je patrný především tam, kde ekonomika prochází krizí – ve Španělsku, Řecku, kde místo nich nastupuje nová, progresivní a radikální levice. Radikálně levicovou stranou je i Die Linke.“(s. 33)

.

_JB, Marx, Blair, Thatcher 458626_third_way_300

Pokud jde o Blaira, tak ten se „provařil“, jak známo, podporou nezákonné americké invaze do Iráku, zavedením školného na vysokých školách (ale pouze v Anglii, nikoliv ve Skotsku, jak by neopomněl poznamenat Jan Čulík) a alespoň progresivními ústavními změnami ve prospěch autonomie Skotska (devoluce), reformy britské Sněmovny lordů, lidskoprávní agendy aj.

Změny v ústavně právní oblasti popisuje Jan Kuklík v publikaci Poodhalené tváře anglického právav poslední kapitole Epilog, aneb co zásadního přinesly do anglické ústavy změny pro druhé světové válce.

Např. po svém vítězství v r. 1997 přišla labouristická vláda s návrhem (White Paper) s odkazem na realizaci volebního programu Rights Brought Home – The Human Rights Bill. O rok později pak parlamentem prošel zákon o lidských právech (Human Rights Act), i když většina jeho ustanovení vstoupila v účinnost až rokem 2000. Podle tohoto zákona získaly anglické soudy možnost přezkoumávat britské zákonodárství ve vztahu k lidským právům a veřejné orgány mají vykládat a aplikovat primární a sekundární legislativu způsobem, který je pokud možno v souladu s právy chráněnými Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv z r. 1950 (Convention Rights).

Shodou okolností jsem pobýval v letech 2009-2010 v Anglii na stáži v pozici teaching asistenta na jedné ze soukromých středních škol, jejíž žáci v posledním ročníku byli konfrontováni s procesem přijímání na vysoké školy. Je jasné, že pokud se v Anglii student hlásí na vysokou školu, musí v takovém případě zohlednit nejen své schopnosti a zájmy ve vztahu ke zvolenému oboru a typu studia, ale také své aktuální i perspektivní finanční možnosti splácet dluh. Takový uchazeč se tedy automaticky ocitá v pozici dlužníka, který má možnost požádat vládu o půjčku, která by hradila jednak náklady na školné (Tuition Fee Loan) a jednak náklady na ubytování a další životní náklady (Maintenance Loan). Samozřejmě k této půjče vás nikdo nenutí, pokud máte dost prostředků obejít se bez ní.

.

JB, Education

.

Následující výčet vychází z materiálu, který připravil učitel, který byl na škole, kde jsem působil, zodpovědný za poradenství žáků v oblasti kariéry a vyššího vzdělání (použité údaje se tedy vztahují ke stavu z r. 2010):

  • Průměrné náklady na získání VŠ diplomu jsou nyní skoro 25 000 liber.
  • Zvýšené studijní a životní náklady v Anglii a Walesu způsobily nárůst studentského dluhu o 35% od r. 2002
  • Valorizované poplatky (top-up fees) kombinované s růstem životních nákladů mohou zvýšit studentský dluh v době absolvování školy až na 35 000 liber v r. 2011.
  • Téměř tři čtvrtiny studentů by přehodnotili svoji první volbu univerzity, pokud by požadovala valorizované poplatky.
  • Rozdíl mezi maximální studentskou půjčkou 3 698 liber na studenta studujícího v Londýně a skutečnými životními a studijními náklady v hlavním městě je téměř 5 000 liber.
  • Dvě třetiny z absolventů r. 2003 se vrátili zpět ke svým rodičům, aby ušetřili peníze a splatili svůj dluh.
  • Od doby eliminace grantů, studentský dluh narostl o 544% a nyní činí v úhrnu přes 5 miliard liber.
  • Rodiče nyní každoročně platí více než 500 milionů liber na univerzitní náklady.
  • V r. 1992 pouze třetina studentů dlužila peníze. Nyní má dluh 90%.
  • Pouze 17% univerzitních studentů pochází z prostředí dělnické třídy (pokles o 3% za méně než dva roky).
  • Přihlášky na zdravotní školy od studentů z nejchudších sociálních vrstev poklesly o 50% za pět let.
  • Chudší studenti dluží o 15% více v době absolvování.
  • 83% absolventů střední školy a studentů dalšího vzdělávání se obává dluhů, které získají na univerzitě. 75% věří, že pokud by studentské půjčky byly zrušeny a obnoveny granty, více lidí by šlo studovat na univerzitu.
  • Tři čtvrtiny mladých lidí z dělnické třídy, kteří se rozhodli nepokračovat ve vyšším vzdělání, uvádějí nedostatek peněz a strach z dluhu jako hlavní důvod.
  • 40% všech studentů nyní pracuje během studia v průměru 13 hodin týdně.
  • Více než polovina studentů z nízkopříjmových rodin pracuje v průměru 15 hodin týdně. Téměř polovina z nich se obává, že jejich práce neblaze ovlivňuje jejich studia.
  • 57% pracujících studentů tak činí, aby pokryli nezbytné náklady, 11% pracují, aby pokryli školné.
  • Od doby, kdy vláda navrhla valorizované poplatky, došlo k pětinásobnému zvýšení žádostí britských studentů o stipendia na amerických univerzitách.
  • Tony Blair a Gordon Brown byli dva ze 45 labouristických poslanců, hlasujících pro valorizované poplatky, kteří získali vzdělání na Oxford University a Edinburgh University v éře, kdy studium bylo plně hrazeno vládou.

.

Studentský protest v Londýně 22. ledna 2014

Studentský protest v Londýně 22. ledna 2014

.

Politika Třetí cesta/Nový střed byla ovšem artikulována nejen společnou deklarací Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera (publikováno v Listech č. 1/2000), ale také sociologem jako byl Anthony Giddens, jehož Třetí cesta: obnova sociální demokracie až tak neoliberálně nevyhlížela. (To už je na druhé straně spektra Úsvit Pavla Kohouta zřejmě podobnější s Úsvitem jistého Okamury, ale nejsem politolog.)

Naproti tomu ve stejné době vyšla (už podle názvu prosystémová) kniha Oskara Lafontaina a jeho manželky Christy Müllerové Žádný strach z globalizace. Blahobyt a práce pro všechny, přičemž Lafontaine jako tehdejší předseda SPD byl žurnalisty považován – na rozdíl od Schrödera – za tradicionalistu (a po přechodu k Die Linke zřejmě u sebe objevil geny radikalismu).

Mimochodem si vzpomínám, jak Miloš Zeman tehdy veřejně  kritizoval Lafontaina za odchod ze soc. dem., že tím drobí levicovou frontu s další partají, aby za několik let poté udělal totéž. Potom za to Zemana kritizoval Paroubek, a za několik let – udělal totéž. A pak se nemají dějiny opakovat…

Za zmínku také stojí, že vládní angažmá se také týkalo strany Zelených, a že to byla paradoxně právě rudo-zelená koalice, skrze níž se Německo snad poprvé od 2. světové války podílelo na vojenských operacích NATO v býv. Jugoslávii (tedy mimo své území).

„Mezi nejjednodušší formy institucí patří zvyky, tradice, formy chování, etická kritéria, která se projevují například v otázce důvěry, tak klíčové pro fungování dlouhodobých ekonomických vztahů a obzvlášť pro finanční sektor. Dále sem patří nástroje sloužící k prosazení těchto norem (tj. zákonů) včetně soustavy soudů, typy podniků, které tvoří klíčovou bázi ekonomiky, a samozřejmě také stát a jeho role.“ (s. 49)

Přiznám se, že tato pasáž mi nedává smysl z hlediska logiky, protože normy vyjmenované v první větě nejsou právními normami (konkrétněji zákony), na což naopak odkazuje druhá věta. Na druhé straně je pravda, že ani zvyky (právní obyčeje, zvyklosti) nelze vyloučit z výčtu pramenů práva (zvláště se projevují v právu angloamerickém, částečně též mezinárodním a obchodním, naopak nejsou pramenem českého trestního práva), což ale není totéž, co právní norma. (Možná měly být v závorce „zákony“ místo „zákonů“ vztažené k podmětu „nástroje“, což jakýsi smysl dává, ale ne úplně.)

.

JB, de Soto. 134713_bigPokud jde o institucionální ekonomii (resp. další příbuzný ekonomický směr law & economics), dala by se sem zřejmě podřadit kniha Hernanda de Soto Mystérium kapitálu. Proč kapitalismus triumfuje na Západě a selhává všude jinde na světě. Autor vidí odpověď ve formalizovaných vlastnických vztazích, které „umožňují transformaci aktiv na kapitál prostřednictvím evidence a třídění ekonomicky a sociálně nejužitečnějších aspektů příslušných aktiv, zaznamenávání těchto informací do evidenčního systému… a jejich následné reprezentace v příslušném vlastnickém titulu… Systém formalizovaných vlastnických vztahů je hydroelektrárnou kapitálu. Je místem, kde se kapitál rodí.“

Dále pak Soto rozebírá šest majetkových efektů, které podle něj dovolují obyvatelstvu Západu produkovat kapitál, zatímco většina lidí ve třetím světě a v bývalých komunistických zemích je od těchto klíčových efektů odříznuta: 1) fixace ekonomického potenciálu aktiv; 2) integrace rozptýlených informací do jednoho systému; 3) vštípit lidem zodpovědnost; 4) vzájemná zaměnitelnost aktiv; 5) zformování lidské sítě; 6) ochrana transakcí. Působí to na mě celé jako pokus přeměnit kapitalismus v lidový a demokratický systém, čemuž mají sloužit instituce a právní normy. Sám autor píše o svém hledání „nediskriminativního tržního systému, v němž by zákony každému skýtaly příležitost k prosperitě“, o což se snaží s kolegy v Institutu pro svobodu a demokracii (IDL) v peruánské Limě.  Zatím se to ale z nějakého záhadného důvodu příliš nedaří.

„Sociolog Libor Prudký hovoří o „anomii“, tj. situaci, kdy jsou rozbité vazby mezi jednotlivcem a společností, kdy společnost nemá hodnoty, o které by se bylo možno opřít.“ (s. 153)

.

S pojmem a teorií anomie historicky přišel v sociologii Emil Durhkeim: stav anomie chápe jako stav beznormativnosti a rozkladu norem ve skupinách a ve společnostech, přičemž ale dále teorii anomie rozpracoval ve studii o sebevražednosti, kde potom rozlišuje mezi sebevraždou egoistickou a altruistickou a dále mezi sebevraždou anomickou a fatalistickou. Egoistická sebevražda je motivována přetržením vazeb jedince k druhým, zatímco altruistická sebevražda je charakterizována zdůrazněním pocitu identity se sociální skupinou, který vede až k odhodlání obětovat za ni svůj život – zde se mi vybavuje Švejkův postulát „za císaře pána budu bojovat až do roztrhání těla!“.

K anomické sebevraždě dochází v okamžiku, kdy přestávají platit závazné normy chování skupiny nebo společnosti. Hlavní motivací fatalistické sebevraždy je oproti tomu přílišná společenská regulace (např. u otroků, kteří nemohli změnit své společenské postavení). Tolik popisovaná teorie. Možná, že výzkum sebevražednosti ve vztahu k anomii by ani dnes nemusel být zcela od věci. (V ruském prostředí by stavu anomie zřejmě odpovídal pojem smuta – historicky se váže k období zmatků počátkem 17. století před nastolením vlády Romanovců, ale dal by se vztáhnout i např. na jelcinovské období před nástupem Putina: píše o tom Veronika Salminen v knize Putin. Nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi.)

.

JB, Putin, 211488_bigAbych citoval z Cvičebnice ZSV: „Tendence k anomii Durkheim nalézá v souvislosti se sociální změnou v moderní společnosti. Třídní konflikty druhé poloviny 19. století tak nechápe jako příčiny krize, ale jako její projevy. Vznikly v důsledku příliš rychlého rozvoje ekonomiky, na který nedostatečně rychle zareagovala proměna morálních norem. Anomie jako rozpad řádu může být také historicky podmíněna např. válkami, revolucemi či společenskými změnami, při nichž přestávají platit staré normy, dochází k celkovému uvolnění sociální kontroly a současně nové normy nejsou ještě utvořeny a všeobecně akceptovány.“ Podle Wikipedie „ve vztahu k jedinci vyjadřuje toto slovo stav oslabení norem a morálních hodnot. V politickém smyslu se slovo objevuje už ve starověku, v Bibli a teologické literatuře označuje bezzákonnost v právním, ale i morálním smyslu.“

.

Připadá mi docela zajímavé, když se člověk setká s textem odkazujícím na starší náboženskou tradici, jak popisy situace podobné anomii jsou vlastně překvapivě aktuální. Týká se to např. situace jednoho příběhu Smrt velkých mudrců z knihy Příběhy z talmudu (autoři Rabi Bradley R. Bleefeld, Robert L. Shook). Jak příběh komentuje rabín: „Během prvního století našeho letopočtu uvolnilo zničení Jeruzaléma a dobytí Izraele v židovské komunitě spoušť a vytvořilo politický, mravní a intelektuální zmatek. A přece navzdory této ztrátě si Židé uchovali naději a víru v Boha a věřili, že přežijí a objeví se noví vůdcové.“ Příznačným mi připadá následující výňatek (Talmud, Sota 49a):

Rabi Pinchas ben Jaír naříkal: „Když byl zničen druhý chrám, učenci a mudrcové si přikryli hlavy na důkaz studu. Muži známí svými dobrými skutky byli přehlíženi a necitliví demagogové nabírali na síle. Nebyl nikdo, kdo by se staral o blaho Izraele; nyní se nikdo nemodlí za Izrael, ani se nestará o svého souseda.“

„Na koho bychom se měli spolehnout, když ne na Boha v nebesích?“ truchlili žáci.

Rabi Eliezer řekl: „Od zničení chrámu se z mudrců stali učitelé, z učitelů návštěvníci synagogy a z návštěvníků synagogy masy; a masy jsou čím dál zkaženější. Nezůstal nikdo, kdo by se modlil a ptal: „Na koho bychom se měli spolehnout, když ne na Boha v nebesích?““

„Jak se přiblíží Mesiáš,“ pokračoval Eliezer, „bude vzkvétat hrubost a slábnout čest; zvýší se počet opilců; vláda bude úplatná a nikdo ji nebude respektovat. Místa shromažďování učenců budou znevážena. Dolní Galilea bude zničena; horní Galilea bude zpustošená. Žebráci budou bez slitování bloudit z místa na místo. Moudrost zákoníků zanikne.

Ti, kdo se bojí hříchu, budou opovrhováni. Pravda bude bezmocná. Mládež se bude vysmívat starým; mladí budou sedět, zatímco staří budou stát. Synové budou zlořečit svým otcům, dcery budou hanět své matky; nepřátelé povstanou z vlastního domu člověka. Tvář té generace bude jako tvář psa! Takže na koho bychom se měli spolehnout, když ne na Boha v nebesích?“

„A přece je naděje,“ učil rabi Pinchas. „Je naděje, pokud si vzpomeneme, že dbalost vede k čistotě; čistota vede k neposkvrněnosti, neposkvrněnost ke zdrženlivosti; zdrženlivost k svatosti; svatost vede k přijetí Ducha svatého; a Duch svatý ke konci času, který je ohlašován příchodem Elijáše, proroka blahé paměti. Amen.“

.

JB, černé šipky na žlutém„Vzdělávání je klíčovým prvkem pro jakoukoliv pozitivní změnu. Základní je otázka, k čemu má vzdělání být – zda má sloužit jako kvalifikace pro pracovní život, nebo má vychovávat vzdělané a aktivní občany. Snad není nutné tyto dva přístupy stavě proti sobě, ale spíše je vnímat jako komplementárně provázané. Některé tyto aspekty může poskytovat oficiální vzdělávací soustava, některé například občanské vzdělávání. Důležitá je otevřenost vzdělávací soustavy, prostupnost, úcta k práci duševní i fyzické, rozvoj kritického myšlení a trvání na náročnosti ve všech stupních vzdělávání. Destrukce morálně-volních vlastností a hledání cest nejmenšího odporu jsou přístupy, které jsou dnes bohužel známy každému pedagogovi.“(s. 207)

Prestože již Konrad Liessmann toto téma do značné míry vyčerpal v podobě Teorie nevzdělanosti, některé věci zůstávají stále nejasné; např. podle jistých výzkumů jsou voliči pravice méně inteligentní než voliči levice, zároveň ale jsou tito voliči formálně vzdělanější. Z toho by se dalo dedukovat, že alespoň částečně se bude překrývat skupina méně inteligentních, ale přitom vysokoškolsky vzdělaných lidí. A v tomto kontextu nalézá biblické heslo „blahoslaveni chudí duchem, neboť jejich je království nebeské“ nový rozměr: chudí duchem představují  rezervoár stávajícího statu quo; ale musí mít VŠ diplom.

V tom však spočívá systémový rozpor: podobně jako levná pracovní síla nemůže být současně zdatným spotřebitelem roztáčejícím kola ekonomiky – leda dočasně a na dluh, potom ani univerzálně a pansoficky vzdělaný člověk nemůže být motivovaným pracovníkem montoven.

V jedné scénce Spejbl nabádá Hurvínka: „myšlení ti je na nic, když v něm nemáš systém! To já nikdy moc nemyslel, ale měl jsem v tom systém!“ Čímž nevědomky vystihl podstatu současné školní výuky jako systému postrádajícího myšlení; a myšlení tudíž existuje mimo systém.  (Myšlením zde nemáme na mysli nervovou činnost na bázi prodloužené míchy.)

Dalším problémem je, že vedle společenských a skupinových bariér poznání a tudíž i vzdělávání, existují i výrazné limity individuální. Některé z nich popsal již v 16. století Francis Bacon (alias František Slanina) v Novém organon, jestliže popisoval „idoly“ jako překážky bránící našemu poznání: idoly lidského rodu, idoly jeskyně, idoly tržiště a idoly divadla. Rozvinutěji řečeno, idoly rodu nás vedou ke klamu tím, že vše poměřujeme lidským měřítkem. Idoly jeskyně souvisejí s individualitou každého jedince, který má osobité vlohy, zájmy i specifickou osobní historii. Idoly tržiště vznikají nesprávným užíváním jazyka, z nevhodného výběru a špatného používání slov, kterým každý rozumí trochu jinak a idoly divadla jsou veškeré, především filozofické názory, které považujeme za pravdivé, aniž je kriticky analyzujeme.

.

Moderní psychologie pak pracuje s Dunning–Kruger efektem, tedy slepotou nekompetentních (efekt popisuje Petr Ludwig v knize Konec prokrastinace): výzkumníci formulovali hypotézu, že člověk, který nemá dostatečné schopnosti, trpí dvěma druhy obtíží: a) vzhledem ke své neschopnosti činí nesprávná rozhodnutí; b) to, že činí nesprávná rozhodnutí si není schopen uvědomit. Výzkum dále ukázal, že nejméně schopní lidé měli tendenci své schopnosti přeceňovat – tedy podle Darwina „ignorance častěji než inteligence plodí sebevědomí“ – zatímco naopak ti nejschopnější měli tendenci své schopnosti podceňovat. Závěr studie je tedy takový, že lidé, kteří nevědí, nevědí, že nevědí. Dle Ludwiga nekompetentní mají tendenci značně přeceňovat vlastní schopnosti, nedokážou rozpoznat schopnosti jiných – pro hlupáka každý hloupý – a ani po konfrontaci s realitou nezmění své hodnocení.

Takováto nesprávná rozhodnutí a neschopnost sebereflexe však mohou mít sociální důsledky i např. z hlediska konceptu sociální spravedlnosti. V tomto kontextu se nelze divit konceptu teorie spravedlnosti, který v 70. letech představil John Rawls v knize Teorie spravedlnosti, jestliže k vymezení principů spravedlivé společnosti na bázi společenské smlouvy může dojít pouze pod závojem nevědomosti, tj. v takové ideální situaci, kdy kontrahenti nevědí, jak různé alternativy mohou ovlivnit jejich specifické postavení, a jsou proto nuceni vyhodnocovat jednotlivé principy pouze na základě obecných hledisek.

(Tento koncept kritizuje mj. i Ondřej Lánský v knize Je třeba zavrhnout liberalismus? K jednomu problému modernity v protikladu k filozofii osvobození Enriqa Dussela a v metodologickém rámci kritické teorie uznání.)

JB, rawlsRawls tedy dle mého soudu kolísá mezi abstrakcí v rovině původního stavu, kde si kontrahenti volí prioritu svobody konfekčně vybaveni hávem nevědomosti a mezi reálným odrazem skutečných společenských poměrů v rovině „tady a teď“. (Které kdyby zcela pominul, tak nemá vlastně o čem psát.)

Trochu to připomíná Marťanskou kroniku Raye Bradburyho, která spíše nežli proklamovanou kronikou zelených mužíčků z Marsu, je – možná nevědomou – vzpomínkou na bílou kolonizaci amerického Západu. Nakonec to archetypálně – v rámci kolektivního nevědomí – také připomíná trest od Boha za ochutnání nedovoleného ovoce ze stromu poznání, a z toho pramenící dědičný hřích.

.

Konkrétním příkladem Dunnig-Kruger efektu, a to dokonce v korporátní podobě (veřejnoprávní osobnosti) je Studijní a zkušební řád ZČU v Plzni, umožňující ukončení studia na základě nevykonání jedné zkoušky při druhém zápisu. Z hlediska práva jde o právní formalismus redukující právo na jeho aplikaci bez interpretace, z hlediska filozofie jakoby tento systém usiloval o popperovskou falzifikaci ve zvláštním transferu, anžto na místo vyvratitelného výroku jako kritérionu vědeckosti je stavěn vyvratitelný člověk jako kritérion mechanického determinismu  – možná obdobně jako se má darwinismus v poměru k jeho aplikaci v podobě sociálního darwinismu. Teorie mastery learning zřejmě také není součástí postupu lege artis VŠ pedagogiky.

Po absolvování 2 VŠ, 1 VOŠ a 1 SŠ jsem tedy dospěl k podobnému závěru jako Robert Fulghum v knize Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Ostatně jevy jako anomie, manipulace ad. by se daly studovat a zažívat i v tomto prostředí.

Takový příklad uvádí Radkin Honzák v knižním rozhovoru s Renatou Červenkovou Všichni žijem´v blázinci. Současnost očima psychiatra: „Naparáděná holčička požádá trouboidního chlapečka, aby jí uplácal bábovičku z bláta. Když jí vyhoví a čeká odměnu, podívá se na něj opovržlivě a káravě pronese: „Podívej se, jak jsi špinavej, ty čuně!“ Tváří se zkrátka, že si chce hrát, přitom ale jen touží po tom, aby chlapečka ponížila. Tak to asi dělá její maminka s tatínkem a pokud je dost zamindrákovaná, tak i s ní. A holčička potáhne tuto tradici dál a předá ji další generaci.“

.

Indiáni provozují koloniální ekonomiku (a něco tuší)

Indiáni provozují koloniální ekonomiku (a něco tuší)

Zatím žádný komentář.

Napsat komentář