Dějiny židovského národa byly vymyšleny, aby vyhovovaly požadavkům sionismu

Autor: Václav Hořejší

Napsáno:04.04.2010 na blog.aktualne.cz

Před několika dny jsem si všiml zajímavé recenze knihy Šlomo Sanda (profesor soudobých dějin na unviverzitě v Tel Avivu) “The Invention of the Jewish People” (“Vymyšlení židovského národa”; Verso Londýn New York 2009, 332 str.), od Luďka Bednáře (celý text zde).

Podstata sdělení této knihy se dá shrnout do věty „Dějiny židovského národa byly vymyšleny, aby vyhovovaly požadavkům sionismu.”

Kdyby něco takového řekl např. nějaký palestinský představitel, jistě by byl některými obviněn z “antisemitismu”. U izraelského (židovského) autora, potomka rodičů přeživších holocaust, to ale asi dost dobře nejde...

Níže přetiskuji (s autorovým svolením) téměř úplné znění Bednářovy recenze. V některém z příštích článků navážu a doplním tuto záležitost zajímavou a poněkud skandální historkou o pokusu cennzurovat výsledky vědeckých studií prokazujících, že z genetického hlediska není prakticky žádný rozdíl mezi dnešními Palestinci a většinou izraelských Židů.

 

 

194277.b

 

"Každý národ má vlastní mýty a legendy. Češi si například myslí, že mají „holubičí“ povahu, jejich dějiny však začínají dvěma krvavými událostmi – bratrovraždou v roce 935, kdy Boleslav zavraždil svého bratra knížete Václava, a vyvražděním Slavníkovců Přemyslovci roku 995. Američané se zase domnívají, že nejsou imperialisty, jejich předchůdci však kolonizovali kontinent a téměř vyhladili jeho původní indiánské obyvatele. Francouzi se považují za potomky starověkých Galů, jsou však stejně jako ostatní lidé za Západu smíšeného původu. Oblíbeným mýtem v Izraeli je, že Židé na celém světě jsou potomky starověkých izraelských kmenů vystěhovaných Římany poté, co roku 70 našeho letopočtu zničili druhý Chrám. A že bylo Židům umožněno vrátit se do původního domova Palestiny téměř po dvou tisících letech perzekucí v zahraničí.

Kontroverzní kniha

Šlomo Sand tyto izraelské mýty odmítá. Tvrdí, že tato interpretace dějin židovského národa byla překroucena, přetvořena a vymyšlena v moderní době, aby vyhovovala požadavkům sionismu.
Už mnoho let nevzbudila žádná kniha takové emoce ohledně Židů jako právě tato. Někteří lidé považují izraelského profesora Sanda, který se narodil v roce 1946 v rakouském Linci a jehož rodiče pocházejí z polské Lodže a přežili holocaust, za provokatéra a antisemitu kálejícího do vlastního hnízda. Jiní za vizionáře, jenž se nebál odhalit největší židovské tabu a odmítnout je. Jeho teze, dle níž byl židovský národ vymyšlen, však vyvolala v Izraeli obrovský zájem.
Sandova kniha vyšla původně hebrejsky pod titulem Matai ve’ekh humtza ha’am hayehudi? (Kdy a jak byl vymyšlen židovský národ?). A v roce 2008 se v Izraeli udržela na seznamu bestsellerů devatenáct týdnů. Ve Francii se dočkala vydání téhož roku a získala prestižní novinářskou cenu Prix Aujourd’hui za nebeletristickou politickou a historickou práci. Loni v říjnu vyšla kniha anglicky a stejně jako předtím v Izraeli a ve Francii vyvolala ve Velké Británii a v USA mnoho polemik v tisku. Například deník Financial Times uveřejnil kritickou recenzi od významného historika Simona Schamy, Sanda se však zastal známý publicista Tony Judt. Navzdory své kritice však Schama uvedl Sandovu práci ve vlastním seznamu nejlepších knih roku 2009.

Odnárodnění dějin

První část knihy se detailně zabývá teorií nacionalismu. Nacionalismus má podle Sanda sklon vymýšlet si minulost, která vyhovuje současným potřebám a cílům konkrétního národa. Nejde o novou myšlenku – před Sandem ji už použili americký historik Benedict Anderson a zesnulý filozof a sociolog židovského původu Ernest Gellner, jenž dětství a mládí strávil v Praze. Z tohoto hlediska je také zajímavé, že Sand v knize cituje další dva historiky židovského původu, kteří prožili první část svého života v Čechách a po emigraci se zabývali ideou vymýšlení národů – politologa Karla Deutsche (1912–1992) a filozofa a historika Hanse Kohna (1891–1971).
Dle Sanda si židovský národ v jeho současné formě vymysleli židovští historici žijící ve druhé polovině 19. století v Německu: „Intelektuálové židovského původu ovlivnění lidovým charakterem německého nacionalismu se ujali úlohy vymyslet ,zpětně‘ židovský národ – kvůli své touze vytvořit moderní židovský národ. Od historika Heinricha Grätze (1817–1891 – pozn. red.) začali židovští historici psát historii judaismu jako dějiny národa, který měl své království. Stal se z něj putující národ, který se však nakonec vrátil do svého rodiště v Palestině.“ Sand si klade společně s francouzským historikem Marcelem Detiennem otázku: „Jak můžeme odnárodnit národní dějiny?“ A tu dále vyostřuje. „Jak můžeme zastavit plahočení se po cestě vydlážděné národními mýty?“ Tento klíčový problém se pak pokouší v knize vyřešit.

Masové konverze

Na tuto analýzu nacionalismu navazuje druhá, delší část knihy, která se týká sionismu, judaismu a Izraele. Sand se v ní na základě mnoha důkazů a argumentů z několika různých oborů snaží prokázat, že většina židovských dějin je vymyšlená. Přelom tvoří údajné vyhnání Židů z Palestiny Římany po zničení Jeruzaléma a druhého Chrámu v roce 70 našeho letopočtu. Pro toto vyhnání však dle Sanda neexistuje žádný důkaz. Římané totiž neprováděli žádná masová vyhnání a v té době většina palestinských Židů byla rolníky žijícími na venkově, a proto na ně zničení Jeruzaléma nemělo žádný dopad.
To vyvolává zásadní otázku: Odkud tedy pocházela obrovská židovská populace, jež se později objevila na Blízkém východě a v Evropě, jestliže nebyla potomkem národa, jejž Římané vyhnali z Palestiny? Sandova odpověď zní, že z masových konverzí národů k judaismu, které se vyskytly na třech odlišných místech v různých dobách mezi zničením druhého Chrámu a raným novověkem. A dokazuje také, že se několik masových konverzí k judaismu odehrálo v Palestině už před zničením druhého Chrámu. Konverze i velkých skupin lidí k judaismu tedy není v jeho dějinách neznámá, přestože se obecně tvrdí opak.

 

 topfotokippur_4536

 

Chazarská říše, severní Afrika, Jemen

Pravděpodobně největší masová konverze k judaismu se odehrála v Chazarské říši, která se mezi 8. a 11. stoletím rozkládala na území mezi Kaspickým a Černým mořem. V 11. století ji zničili Rusové a většina jejích židovských obyvatel se přesunula na západ, tedy do východní Evropy. Ti pak společně s poněkud pozdější, menší, zámožnější a kulturnější židovskou migrací ze západní Evropy přes Německo vytvořili budoucí české, polské, maďarské či ruské Židy – takzvané aškenázské.
Druhá masová konverze k judaismu po zničení druhého Chrámu nastala v 6. století u několika berberských kmenů v severní Africe. Mnoho konverzí se však uskutečnilo v Kartágu a v dalších pobřežních městech v severní Africe už předtím. Poté, co o sto let později přinesli Arabové na toto území islám, projevili úctu vůči „lidu Bible“ a nenutili jej přijímat své náboženství. Když pak afričtí muslimové (nikoli Arabové z Arábie) vpadli v roce 711 do Španělska, tvořili židovští Berberové značnou část jejich armády včetně nejméně jednoho velitele. Mnoho z nich se tam usídlilo a vytvořilo jádro španělských, takzvaných sefardských Židů.
Třetí velká konverze se vyskytla v Jemenu, v jižním cípu Arabského poloostrova. Tam však žilo mnoho Židů odnepaměti. Včetně přinejmenším jednoho židovského krále v 6. století, který nutil své poddané ke konverzi k judaismu.

Dnešní Palestinci

Je doloženo, že nějací Židé žili na Blízkém východě a v jižní Evropě už před zničením druhého Chrámu. Vezmeme-li však v úvahu masové konverze k judaismu po této události, vyplývá z toho, že od raného středověku byla většina Židů na světě potomky národů, jež nikdy na území Palestiny nevstoupily. To přináší další klíčovou otázku: Co se stalo s Židy, kteří zůstali v Palestině po zničení druhého Chrámu? Kam se poděli? Sandova odpověď zní: nikam. Jsou to dnešní Palestinci, z nichž většina konvertovala k islámu na počátku islámské expanze na zbylé území Blízkého východu.
Neproblematizuje to však ústřední ideu sionismu, že Židé, ať už jsou odkudkoli, mají nejen povinnost, ale i právo vrátit se do „svého původního domova“ Palestiny?

Tvrdá kritika

Sandova kniha je jednou z nejtvrdších kritik sionismu, a tudíž i Izraele a jeho současné politiky a pojetí demokracie. Každý, kdo se zajímá o osud sionismu a Izraele – ať už jsou jeho názory jakékoli – by se však měl zamyslet nad Sandovým novým podáním hlavních náboženských a „rasových“ hranic, jež jsou ve většině diskusí na toto téma považovány za pevně dané. Jak píše Sand v úvodu k anglickému vydání knihy: „Nic nového jsem neobjevil – téměř všechny materiály již dříve objevili sionističtí a izraelští historici. Rozdíl mezi mnou a jimi spočívá v tom, že některým z nich nevěnovali dostatečnou pozornost, jiné okamžitě smetli pod historiografický koberec a další ,zapomněli‘, protože nevyhovovaly ideologickým potřebám, pokud jde o vývoj národní identity Židů. Mým úkolem bylo uspořádat nově historické informace, oprášit staré dokumenty a znovu je prozkoumat.“

.................................................................................................................................................

Od sebe jen doplním, že je to rozhodně velmi zajímavé téma, které by si zasloužilo vašeho lepšího nastudování. Níže uvádím velmi kontroverzní rozhovor v rádiu, kterému neuvěřil skoro nikdo z posluchačů, prohlásili to za podvrh... Posud'te si sámy, ale já bych nevylučovala, že je pravdivý, i když zní velmi neuvěřitelně. Bohužel, je dostupný jenom v angličtině.

Sionistský rabbin Abraham Finkelstein říká pravdu o sionistských Židech a jejích manipulování dějnami, velmi šokující příznání

 

Zatím žádný komentář.

Napsat komentář